Enter Keyword here..

And press enter.

Překážky v rehabilitaci

 

Při některých stavech je obtížné nebo nemožné zlepšit stav rehabilitací. Jedná se hlavně o situace, kde existuje nějaká přetrvávající příčina neovlivnitelná prostředky rehabilitačního lékařství. Z nich vybírám následující:

 

Neurologické poruchy:
Zde záleží na druhu a tíži neurologického postižení. I závažné stavy jako dětská mozková obrna, stavy po mozkové mrtvici nebo úrazová poškození mozku mohou být zlepšeny rehabilitací. Omezení vychází z toho, že část mozkových buněk je poškozena nenávratně a další část je jen utlumená a vypadla z činnosti např. přechodným útlakem při otoku nebo ischémií. Mozek a tělo tuto část mozku vnímají jako nefunkční a nahrazují ji jinými funkcemi. Rehabilitační postupy dokáží aktivovat ty neurony, které jsou jen spící. Pak dojde ke zlepšení, které však nemusí být kompletní a přetrvají nějaké zbytkové potíže. Tak se dostáváme k limitu, přes který již rehabilitace nepřejde a je dán nevratným poškozením – odumřením – nejvíce postižených neuronů. To jsou případy poruch centrálních, mozkových.
Periferní nervy trpí jinými poruchami zvanými neuropatie, kdy nervy v končetinách vedou impulsy nedostatečně. Pak je zkreslené vnímání v daném okrsku (např. pálení v nohách nebo naopak pocit jakoby chodil po koberci) i pohybové funkce (např. tvrdý došlap – chůze jako dupání). Neuropatie jsou stavy, jejichž farmakologické terapie zatím není příliš efektivní, ale protože jsou často spojeny s poruchami metabolismu a tedy i zhoršením regenerace periferního nervu, jsou velkým oříškem i pro rehabilitační léčbu.

Přetrvávající dráždění
např. jizvami nebo nitrobřišními srůsty po operacích, artrózami, nerovnostmi kloubních ploch po nitrokloubních zlomeninách, cizím materiálem ve tkáních nebo někdy chronickým zánětem. Efekt takového dráždění může trvat dlouhé roky a stále rušivě působit. Jde o to, že mozek se velkému proudu nociceptivních podnětů vyhýbá a zvolí raději jiný pohybový program.
Např. u stavů po plicních operacích musíme věnovat velkou pozornost ošetření jizvy a uvolnění „spečeného“ podkoží a svalstva, aby se hrudník v okolí jizvy při dýchání vůbec hýbal. Nebylo-li by to vyřešeno, potíže by se přenesly i na ramenní pletenec a funkci páteře.
Někdy může obdobně dráždit i například osteosyntetický materiál (kovové pomůcky voperované pro lepší srůst zlomených kostí); zde je ale nutný především srůst kosti a rehabilitace se této potřebě musí podřídit. Po následném vynětí kovového materiálu se většinou postup rehabilitace zrychlí.

Schopnost pohybového učení a ochota pacienta ke spolupráci.
K dosažení hlavního cíle rehabilitace tj, změně pohybového chování je nutné mít nějakou odezvu pacienta. Tedy pacienta schopného opakovat pohyby dle instruktáže, vnímat vlastní tělo a postupně se v tom zdokonalovat. K pohybovému učení jsou lidé různě disponováni a pohybují se někde mezi „dřevem na sport a tanec“ a cirkusovými artisty, což jsou oba extrémy. Pokud je někdo velmi omezen ve schopnosti naučit se nějaký nový pohybový návyk, je tím omezena i možnost celé rehabilitace. A u lidí, kteří jsou na tom s pohybovým učením lépe, ještě závisí na ochotě něco pro sebe dělat. Pokud jsou schopní změny, ale nepracují na ní, je výsledek stejně žalostný, jako když nemohou. A také je stejně zbytečné v rehabilitaci pokračovat. Proto již zesnulý prof. Janda, světově respektovaná kapacita v našem oboru, zdůrazňoval, že nespolupracující pacient je kontraindikací rehabilitační léčby.

Sénium (stáří):
pokročilý věk přináší řadu změn, které činí tělo i fyzicky křehčí a zranitelnější, s menší schopností regenerace a řadu již zafixovaných pohybových návyků, zhoršené fungování vnitřních orgánů, změnu celkového držení apod. V takové situaci se může uplatňovat kombinace výše zmíněných omezení počínaje drážděním přes sníženou schopnost učení po neurologické poruchy a existenci více a pokročilejších nemocí než v mladším věku. Výhledy pro rehabilitaci jsou tím značně limitované, ale také značně individuální. Často se ale setkáváme s tím, že co bylo dříve vadné držení těla, jsou dnes tvarově změně obratle s až srůstajícími výrůstky.

Mentální deficit
Ve fyzioterapii je nutné jako první pacientu objasnit, co a proč má dělat. Pak se to začne učit. Pokud to není schopen „pobrat“ mentálně, stejně jako to nepobral vnímáním těla, ten co je „dřevo na tanec a sport“, je snaha o pohybové učení odsouzena k neúspěchu. Pokud se spokojíme s aplikací pasivních procedur, pak nároky na spolupráci pochopitelně prudce klesají.
V případě, že je pacient sice intelektově v normě, ale díky psychické nemoci (depresivní porucha, schizofrenie) v jiném světě, je to podobná překážka, jako výše uvedené. Navíc může být zřetelně utlumen psychofarmaky.

 

obr. zdroj Pixabay
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *